Také znáte takové ty vtipy, jak jsou první den školy strašně smutní všichni učitelé a strašně šťastní a zrelaxovaní všichni rodiče? Za rodiče můžu říct, že září opravdu relaxační není a za učitele mluvit úplně nemůžu... ale znám jich spoustu, kteří svou práci mají rádi. S jedním z nich jsem dělala rozhovor pro týdeník Vlasta. Jmenuje se Roman Göttlicher a loni se stal nejinspirativnějším učitelem roku, získal cenu GLOBAL TEACHER PRIZE CZECH REPUBLIC. Má psychoterapeutický výcvik a nebojí se mluvit o svých problémech, které jako žák měl.
Co si o mně žáci myslí, je klíčové
AUTOR: LUCIE RYBOVÁ, foto: Kateřina Lánská, EDUin
Cenu pro nejinspirativnější učitele získal poprvé pedagog ze střední odborné školy. Roman Göttlicher učitelskou kariéru už jednou vzdal a založil si fitcentrum. I díky této zkušenosti se stal učitelem, jakým je dnes. Nechává se od svých studentů i známkovat.
Vy vysvědčení nejen dáváte, ale i dostáváte. Necháváte své žáky, aby vás hodnotili. Co jste dostal na konci školního roku? Jaký máte průměr?
Většinou to byly jedničky, ale sem tam se objeví i čtyřka. V průměru bych řekl tak 1,5.
Proč to děláte? Je pro vás hodně důležité, co si o vás studenti myslí?
Je to pro mě naprosto klíčové. Stejně jako žáci potřebují zpětnou vazbu, aby se mohli posouvat, potřebuji ji i já. Jejich hodnocení mi ukazuje, jestli svou práci dělám dobře. To je něco, co nemůžu posoudit sám, ale potřebuju na to pohled z druhé strany.
Nemůže to ale skončit tak, že když dáváte dobré známky a je s vámi legrace, máte jedničky, ale přísný učitel s těžkým předmětem by měl trojky nebo i hůře? Nemůžete pak - třeba podvědomě - učit tak, abyste se zalíbil?
Já bych v tomto ohledu žáky nepodceňoval. Myslím, že dokážou rozlišovat a že neplatí, že kdo není náročný, je oblíbený. Oni mě známkují v různých oblastech. Například v tom, jaký s nimi mám vztah, ale také například hodnotí, jak mívám připravené hodiny. Ke známce přidávají i slovní hodnocení coby vysvětlení.
Je něco konkrétního, v čem jste se poučil a začal pak dělat jinak?
Určitě ano. A vždy si uvědomuji, jak strašně důležité je, aby byla zpětná vazba konkrétní. Když mi ke známce student nic nenapíše, je to pro mě vlastně informace k ničemu. Když dostanu například trojku nebo čtyřku, určitě chci vědět proč. Protože jinak to nemůžu napravit. A snažím se nad tím vždy zamýšlet a zařizovat se podle toho. Příkladem může být způsob výuky. Ta klasická, frontální, je více direktivní, učitel je za katedrou, u tabule, vysvětluje, studenti sedí a píší. Mají tak možná šanci častěji takzvaně vypnout. Je to pasivní forma učení. Druhou možností, kterou já dělám rád, je takzvaná badatelská výuka, kdy děláme často ve skupinách, zkoušíme praktické věci a studenti si musejí na danou věc přijít sami. Sami zjistit, jak, co a proč funguje. Většina dětí má asi radši výuku badatelskou, ale někomu více vyhovuje ta klasická nebo něco mezi tím. Nad tím například často přemýšlím a přizpůsobuji svůj přístup každé třídě.
Jak hodnotí váš vztah?
Jednou se mi například stalo, že mi student napsal, že má pocit, že ho nemám rád, ale neví proč. To pro mě bylo, jako bych dostal velkou facku. Vůbec jsem s ním takový pocit neměl, neuvědomoval jsem si, že bychom měli jakýkoliv konflikt. Ale i taková zpětná vazba je hodně cenná. Už proto, že si uvědomíte, že jste jako učitel v roli určité autority a žáci si do vás mohou promítat nějaké své věci, ať už pozitivní, nebo negativní. A stejně to platí i obráceně. Já si můžu projektovat do žáků nebo jejich rodičů nějaké své záležitosti, a pokud si to dokážu uvědomit, naše vztahy se zlepší.
Jak jste to řešil? Mluvil jste s ním o tom?
V takových případech záleží na tom, zda se student podepíše, protože hodnocení vyplňují anonymně a elektronicky. Tento student se nepodepsal, takže jsem v následující hodině, když jsem na jejich celkové hodnocení reagoval, zmínil, že mě to zarazilo, protože já vůbec nevnímám, že bych někoho neměl rád nebo měl s někým problém, a požádal jsem o možnost si o tom promluvit, ať už osobně, nebo online. Ono to vlastně není vůbec překvapivé, že se taková nedorozumění stávají – v mezilidské komunikaci, v rodině, na pracovištích dochází často k neporozumění. O to více vnímám jako důležité mít nějaký nástroj, pomocí kterého můžu podobné situace identifikovat a snažit se vyřešit.
Zmínil jste, jak je důležité mít ke známce i vysvětlení. Žákům to ale děláme celý jejich život. Nebo máte ve škole slovní hodnocení?
Debata slovní hodnocení versus známky už by vydala za pěknou řádku knih i slušný balík argumentů i nejrůznějších, často velmi silných emocí. Společnost to často vnímá tak, že se buď děje jedno, nebo druhé. Ale tak to nemusí být. U nás na škole máme známky, ale já i mí kolegové se snažíme pracovat šířeji. Například student napíše písemku a z ní dostane známku – jde vlastně o jakési „sumativní“ vyjádření dosaženého výkonu v určité oblasti v rámci nějaké škály za nějakou dobu. Tomu ale předchází spousta hodin, kde student dostává v průběhu učení zpětnou vazbu o tom, jak na tom zrovna je: od učitele, od spolužáků, může se hodnotit sám. Ideální je, aby ta zpětná vazba byla okamžitá, a student tak měl neustále informace o tom, jestli, jak a kam se posunuje, kde by měl zabrat, něco změnit atd. I pro učitele jsou to důležité informace, protože na jejich základě pak může přizpůsobovat výuku takříkajíc na míru.
Doporučil byste takové hodnocení žáky i ostatním učitelům na všech typech škol?
Doporučil bych to úplně každému. A opravdu si nemyslím, že by to žáci chápali jako nějaké třeba vyřizování účtů. Chápu, že mohou mít učitelé někdy strach, co se tam dočtou. Já to ale naopak dávám raději do tříd, které jsou pro mě náročnější. Už proto, že je to pro mě možnost, jak se zlepšit. A nestalo se mi, že bych se dočetl něco, co by bylo nefér, nebo že by toho studenti zneužívali. Naopak často vyhmátnou to, co je důležité. Už tím, že mají možnost psát toto hodnocení anonymně, vím, že mi napíší to, co si opravdu myslí. A to je pro mě obrovsky cenné.
Umíte si představit, že by něco takového existovalo za nás, když jsme my chodili do školy?
Tehdy by mě asi ani nenapadlo, že by něco takového bylo možné. My jsme byli jinak vychovávaní a i škola byla dost jiná. Myslím, že i pro nás samotné by tak bylo těžké něco takového hodnotit. Možná je to něco, co se i my můžeme od studentů či teenagerů učit – že jsou otevřenější a možná více na rovinu říkají, co si myslí. Naše generace toho ještě spoustu držela v sobě.
Mně přijde, že svým přístupem hodně boříte takovou tu nedotknutelnost učitele, a umím si představit, že pro hodně z nich je taková bariéra důležitá. Že se bojí, že rovnoprávnější vztah ke studentům může skončit třeba i šikanou učitele.
To jste otevřela velká téma. Já bych řekl, že vysvědčení nebo jakákoliv jiná zpětná vazba je v tomto ohledu jen jedna, byť důležitá, část celku. Naprosto zásadní je přitom vztah, který má učitel se žáky. Pokud je založený na vzájemném respektu, tak jej každá zpětná vazba posiluje. Pokud tam však vzájemný respekt z jakéhokoliv důvodu není, může být každá taková aktivita riziková. O to víc si však myslím, že by se měl učitel snažit takový problém vyřešit. Protože pokud se svými žáky nebudu mít dobrý vztah, tak co je chci učit? To je pak v učení spíše jen zablokuji. Když si vezmeme nejpoužívanější teorii motivace, takzvanou sebepotvrzující teorii, tak ta říká, že abychom byli vnitřně motivovaní něco dělat, tak jeden ze tří hlavních aspektů, které musejí být naplněny, je určitá potřeba sounáležitosti, vztahovosti a bezpečí. Pokud toto studentům nedáte, tak učení bráníte.
Tím se dostáváme k tomu, že vy máte za sebou kurz psychoterapie. Jak moc vám to pomáhá si budovat vztahy se žáky a jak moc vám pomáhá v jejich učení?
Myslím si, že opravdu hodně. Sebezkušenostní výcvik by byl obrovská pomoc pro jakéhokoliv učitele nebo i pro každého člověka, který pracuje s lidmi. Získáte pak určité nastavení, kdy jste více zvyklí naslouchat ostatním, dívat se i více na sebe a hledat, proč na druhé reaguji zrovna tak a tak. To se týká například i oněch přenosů, o kterých jsme už mluvili, že na někoho reagujete – nebo on na vás – a vlastně to s jeho osobou nemá nic společného. Vy v něm prostě vidíte někoho jiného.
Vy jste k tomuto kurzu došel poté, kdy jste sám v době dospívání zažíval deprese. Dokážete u žáků poznat, že procházejí něčím jako vy tehdy?
Rád bych řekl, že ano, ale je to opravdu těžké. Myslím si, že všichni máme zkušenost, kdy se dozvíme, že měl někdo v našem okolí takové potíže a my si ničeho nevšimli. A pak jsme si říkali, jak je to vůbec možné, vždyť tomu nic nenapovídalo. Každý z nás je jiný a někdo to drží v sobě, někdo se naopak vzbouří, někdo je smutný. Je pravda, že jsem díky své vlastní zkušenosti v této oblasti citlivější, možná i empatičtější. Nicméně když mám ve třídě třicet žáků, mám na ně 45 minut a mám probrat určitou látku, je velmi těžké si všímat. Nicméně si myslím, že je z hlediska učitelů nesmírně důležité se o to pokoušet.
Jste ale také výchovný poradce. Tam je asi možností více?
Určitě. Ideální je snažit se problémům předcházet, a když nastanou, tak se včas společně pustit do jejich řešení. Mám výbornou kolegyni, také výchovnou poradkyni, se kterou postupy konzultuji, spolupracujeme s metodiky prevence a školní psycholožkou. A znovu se vracím k potřebě vytvářet bezpečné prostředí a dobré vztahy se studenty – zvyšuji tím možnost, že když bude mít někdo problém, včas se na mne obrátí, případně mě upozorní jeho spolužáci, že se něco děje.
Hodně se mluví o tom, že se psychické zdraví žáků a studentů hodně zhoršilo vlivem covidu a uzavírky škol. Vidíte to u svých žáků?
Nárůst psychických problémů vzrostl podle statistik a různých výzkumů ohromně, o desítky procent. Nicméně si nejsem jistý, jestli za to může jen covid. Důvodů bude celá řada, mezi nimi například i rozmach sociálních sítí. A také si říkám, nakolik je důležité tyto příčiny odhalovat. Protože s tím, co se stalo, už nic nenaděláme. Důležité je, že tady a teď tyto problémy máme, a je třeba těm dětem pomoci. A také bych nezapomínal na to, že jsme to my, kdo jim tento svět vytvořil. A nemůžeme říkat, že oni mají problémy a jsou takoví a takoví. Nemůžeme sebe vypustit z toho, co oni nyní prožívají, protože je to následek žití ve světě, který jsme my vytvořili.
Narážíte na to, že se hodně mluví o tom, jak je ta současná mladá generace zhýčkaná a že my jsme měli problémů více a museli jsme je zvládnout a nefňukat?
Podobný názor čas od času slýchám. A jako historik vím, že nářky nad tím, co jsou ti mladí zač, se objevují v každé generaci. Pokud vidím problém, přijde mi smysluplné ne naříkat, ale udělat něco pro změnu k lepšímu. Jsme jako společnost mezigeneračně provázáni hustou sítí vztahů a ovlivňujeme se navzájem. Každá změna k lepšímu má dopad na lidi okolo mne.
Vy jste učitelskou kariéru už jednou vzdal, založil si fitcentrum a po dvanácti letech se zase vrátil. Co se tehdy stalo a proč jste do toho šel znovu?
Já jsem odešel, protože jsem myslel, že mi to prostě nejde. Že na učení nejsem dobrý. A protože by měl člověk dělat to, v čem je dobrý a co ho baví, tak jsem šel dělat něco jiného. A co se změnilo? Možná jsem vyspěl. Paradoxně mi přijde, že učit jsem se naučil mimo školu, právě v tom fitcentru. Během vysokoškolského studia jsem sice získal vědomosti, ale už ne takové ty měkké dovednosti. Nevěděl jsem, jak řešit konfliktní situace, jak udržovat pozornost, jak motivovat žáky. Byl jsem perfektně připravený po znalostní stránce, ale neuměl jsem učit. To jsem pak získal až ve fitku – komunikací se zaměstnanci a klienty. Tím, že jsme si spolu nastavovali cíle, plány, vyhodnocovali je a uzpůsobovali, řešili konfliktní situace. To mě posunulo.
Dá se říct, že když jste učil prvně, byl jste stejný učitel, jako jsme měli my, když jsme byli ve škole?
Určitě můžu říct, že kdybych neodešel, tak bych cenu Global Teacher Prize nezískal. Díky svému odchodu jsem získal na věc úplně jiný pohled. A jsem velmi rád, že byla uzákoněna pozice provázejícího a uvádějícího učitele, protože si mnohem více než dříve uvědomuji, jak důležité je mít nejen znalosti odborné, ale i ty pedagogické a ty praktické, přímo z praxe. A to jsem si tehdy nějak moc neuvědomoval. V pedagogice i psychologii je pro učitele velká spousta důležitých poznatků. A myslím, že je pro nás nesmírně cenné se stále seznamovat s vědeckými teoriemi, protože tak můžeme objevovat spoustu postupů, které pomáhají lépe učit nebo i řešit různé situace. Za posledních třicet let odhalila věda ohromné množství nových informací o tom, jak funguje lidský mozek, jak nejlépe vstřebává informace nebo jak špatně funguje pod stresem. To všechno stojí za to znát.
ROMAN GÖTTLICHER (44)
• Učí občanskou nauku a dějepis na Střední průmyslové škole, Obchodní akademii a Jazykové škole Frýdek- -Místek. • Je vítězem ceny Global Teacher Prize Czech Republic pro inspirativní učitele 2023.
CO JE GLOBAL TEACHER PRIZE CZECH REPUBLIC
Odbornou cenu pro pedagogy základních a středních škol uděluje v Česku od roku 2017 nezisková organizace EDUin. Učitele může nominovat veřejnost, pak se však musejí sami přihlásit a nominaci obhájit. Nejinspirativnějšího učitele roku pak vybírá odborná porota.